Sraz na nádraží v jednu po poledni. Obtěžkaná batohem a spacákem jsem se octla na Masarykově nádraží. Píše se den 4. měsíc 8. a rok 96. První známou tváří byl Martin. Koupila jsem si lístek, to je ale překvapení co, na nádraží si koupit lístek, a střetla s ostatními. Jedinou novou tváří byl Lukáš. Kuba se mi poté představil, ale já už ho od vidění znala. A kdo tam všechno byl? Mateř, Milan, Pavel, Dana, Lenka + již zmínění. Cesta byla s přestupem. Vše proběhlo hladce. Mrtví žádní, jen jeden zraněný - Lukáš, otevíral nožem pecku od meruňky. Na nádraží už čekal Jirka s autem a Pavel Plíšek. Začalo poprchávat. Naše věci se vezly a my šli pěšky směr škola. No, škola byla trochu krabicoidní, ale poskytla celé dvě třídy, tři šatny a sprchy. U sprch byly 4 a 4 umyvadla. Jedno nemělo odtok. Samozřejmě jsem ho nezapoměla vyzkoušet. Ze sprch fungovala jen jedna.

Ten den přijela ještě Jitka a Alena.

Všechny následující dny včetně toho dnešního byly ve jménu square a round. Učil se Basic, tančil Mainstream, Plus a učila A1. Z roundu two-step pro začátečníky a cha-cha pro pokročilé nebo troufalé.

Nákupy a vaření bylo spravedlivě rozděleno mezi členy OHIA. Škodolibě jsem se zasmála a doteď toho lituji.

Vyjímku v každodením stereotypu tvořil výlet do Slatiňan. Tam prohlídka zámku - spousta obrazů koní, pár vycpaných. Několik lahví plných lihu a nějakého nenarozeného budoucího hříběte. Prohlídka, musím přiznat, byla na mě trochu moc dlouhá. Byl tam pěkný chládek.

Vyjímečné dopoledne bylo tzv. spací dopoledne. Ten den šli spát pozdě skoro všichni. A proto není divu, že všichni rádi dospávali. Napsala jsem všichni, ale i tady jsou vyjímky jako třeba já, že se nestydím napsat se na prvné místo, Kuba, kuchař toho dne - jeho slavný oběd, Pavel a ..... už nevím kdo. Ať se dotyčný napíše za to a.

Měli jsme tu zvláštní dopoledne a odpoledne. Rána byla vždy stejná. Zbývá tedy večer, přímo country-večer na countrybálu. Někdo poskakoval na tanečním betonovém plácku polku, rufus nebo něco podobného. Zbylí tedy okolí, propadalo do depresivních stavů. Tento poněkud melancholický večer skončil bitvou s umělohmotnými lahvemi.

Další večer skončil též trochu nevesele. Nevím, ale proč se přetvařovat, že tento večer měl být zvláštní. Poslední. Někteří dostali hezké diplomy, a odtud pseudonym autora tohoto plku. Kuba - bavič čtverylky a expert na zapínání knoflíků, Mateř - nejhezčí chlap čtverylky, Pavel - trapič tanečnic a snad je to krom mé maličkosti vše.

Nikdo cizí nepřišel. Losovalo se o hrníčky a já ho nedostala. Stejně byl malý a rozbitný.

A teď k něčemu veselejšímu. Kubovo rizoto. Vy se nesmějete? Styďte se. Kuba vařil rýžičku a měl z toho nevzhlednou kašičku. Otrlejší to okusili jednou, ty nejotrlejší i dvakrát. Je vydán zákaz o tom mluvit špatně, Kuba ho strašně brání.

Konec. Jak to konec? Ještě jsem musela odjet, přece bych tam nezůstala a neuklízela.

Počet se průběžně zvětšil o 6: Lukáš, Jitka, Jana, Petr, Simona, Honza a zmenšil o 3: Simona, Honza a Jirka.

Pozor poslední věta. Ve vlaku jsem skoro spala.

Uznejte, že jsem to napsala líp než by to byl býval napsal nějaký Benkovič, kdyby byl býval přijel.