Z knihy: "Zaklínač - Stříbrný meč", W&S 1993
      
     Můžeš svým čtenářům prozradit něco o sobě?

     Je mi třiačtyřicet let, fantasy píšu posledních šest let. Mým snem je
stát se spisovatelem z povolání, prostě full time writer. Do té doby musím
ale dělat všelijaké hlouposti,  jež mi překážejí v psaní,  dovolují mi ale 
vydělat si na existenci. Mám hezkou ženu, oba žijeme společně s pruhovanou
kočkou, kterou máme moc rádi.  Odpočívám a uklidňuji se rozhovory a kores-
pondencí s inteligentními lidmi, případně lovem ryb na mušku.

     Jak jsi začal psát a proč zrovna fantasy?

     Začal jsem psát čistě náhodou a to, jak tomu obyčejně bývá, fascinací
z četby.  Hlavně díky Tolkienovi,  který mě absolutně  a totálně okouzlil. 
Hovořím zde o své fantasy,  protože už před tím jsem spáchal různé drobno-
sti z jiných oblastí.  Jaké to byly povídky, neprozradím,  abych neporušil
přijatý kánon spisovatele fantasy, který   v ž d y   začíná fantastickou a
teprve  později,  má-li štěstí  se dostává  do mainstreamu.  Nebo také ne.
V mém případě tomu bylo  přesně naopak.  Dokonce i kdybych přiznal  -  což
klidně mohu -, že ony "mainstreamové" povídky byly napsány mnohem hůř. Tak
či onak,  povídka "Zaklínač",  mé první setkání  s fantasy,  jež má pověst
"hitového" debutu, skutečným debutem nebyla.
     Vrátím-li se k fantasy, musím říci, že mě tento žánr fascinuje a jsem
dalek rozšířeného názoru,  že to musí být vždy  nesmysl  nebo prostoduchá, 
samoúčelná vize, určená neschopným,  kteří v četbě hledají únik od skuteč-
nosti, jež je nad jejich síly. Čtu prakticky vše co se v anglosaské fanta-
sy objeví. Opravdu je tam spousta příšerností - nechybějí však velice dob-
ré věci.  Čtu a mám rád i dobrou "hard SF", jenže v sobě nedokážu vykřesat
boží jiskru k psaní tohoto žánru. Určitě mi v tom brání ono "science", ob-
sažené v názvu SF - je totiž třeba vědět,  že na světě je jen jeden mecha-
nický přístroj,  jehož funkce pro mne není záhadou - je to mlýnek na maso.
Vidím jen mizivou naději,  že bych mohl psát o kosmických letech, kompute-
rech nebo robotech,  aniž bych se krajně neztrapnil  před lidmi,  majícími
o "science" jakés takés ponětí.

     Myslíš si, že by se ve fantasy mohla slovanská mytologie někdy vyrov-
nat mytologii anglosaské?

     Existuje  klasika  fantasy,  počínaje  Tolkienem,  či jak soudí jiní, 
Howardem,  jež vychází  ze západní mytologie - v pohádkách a legendách ir-
ských, keltských, skandinávských,  v artušovském mýtu.  Svět oněch legend,
dokonce i ve své klasické, pohádkové podobě,  má své zákony, svou zvláštní
podobu, pozadí i velice sevřenou strukturu.  Anglosaská fantasy tento svět
dokonale ovládla a mě se zdá nemožné tento monopol zlomit.  Připadá mi ne-
pravděpodobné,  že by se najednou objevil  "slovanský Tolkien"  s epickým,
kultovním příběhem,  jež by otřásl světem - i kdyby jen světem ležícím vý-
chodně od Odry. Klasika je holt klasika, i když mezi námi - naše mytologie 
není o nic horší než ta západní.
     Jde-li o mne,  necítím v sobě sílu psát epickou fantasy.  Hraju-li si
s pohádkovými alegoriemi, beru-li pohádku jako materiál, sloužící k vysta-
vění povídky, je mi lhostelné,  zda je prvotním vzorem anonymní lidová po-
hádka, Puškyn, Andersen nebo bratři Grimmové, Thomas Mallory nebo Chrétien
de Troyes. Důležité je, abych se dobře bavil.

     Někdy ve svých povídkách užíváš česká slova. Co tě k tomu vede? A vů-
bec, jaký máš poměr k Čechům, české literatuře a kultuře?

     Tvořím-li pro své účely "fantastickou terminologii", sahám do různých 
jazyků, včetně českého.  A proč ne?  Pro polského čtenáře se hrdina jménem
"Výr" jmenuje fantasticky, pro čecha ten chlápek nosí jméno dravého ptáka,
výra. Souhlasí, že?  Kdybych byl čech a nazval hrdinu "Puchač", nastala by
opačná situace.
     Co se týče druhé části otázky,  odpovím krátce.  Mám k Čechům a české
kultuře stejný poměr jako k jiným národům a kulturám - ani lepší, ani hor-
ší. Přesto se mi zdá,  že bych nemohl psát fantasy tak,  jak ji píšu, kdy-
bych  se  nikdy  nesetkal  s tvorbou  Jana Drdy.  Samozřejmě  kromě jiných 
autorů.

     Co pro nás, čtenáře, připravuješ?

     Nejdřív  bych chtěl přivést  na svět nový svazek povídek o zaklínači.
Přál bych si, aby to byly povídky netypické, dokonce krajně netypické. Ve-
lice mě láká pohrát si s kánonem fantasy. Říkám-li kánon, myslím tím Cona-
na,  jehož nesnáším.  Chtěl bych onu knížku udělat tak,  aby se jednotlivé
povídky poskládaly  do jednoho proudu příběhů,  natolik sevřeného,  aby mi
mohl posloužit jako výchozí bod románu. Rovněž netypickému.
     Dvakrát jsem se také pokusil o kingovsko-lovecraftovský horor, nejsem
si ale jist, zda v tom budu pokračovat.  Neumím moc strašit - místo hororů
mi z toho vycházejí historky o lásce.

     Co bys nám mohl říci o Geraltově světě?

     Většinu  klasických knížek fantasy  uvádí "mapa fantastiského světa",
po níž lze během četby  jezdit prstem.  Stává se,  že autoři se do "svých"
světů zamilují a obšťastňují pak své čtenáře mohutnými cykly románů, umís-
těnými v oněch končinách.  Měl jsem podobné choutky, ale nechal jsem toho.
Geraltův svět je světem alegorickým  -  popisy,  topografie i terminologie 
slouží akci a nastolenému problému.  Opravdu nemám ponětí,  kolik mil dělí
Cintru od Blavikenu a přes kolik řek je třeba celkem přejít.
     Z původního záměru zahrát si na  "stvořitele světa"  v mých povídkách
zůstalo jen jedno: promíchání jmen postav a názvů míst.  Měl jsem totiž na
mysli postkatastrofický svět,  v němž si lidé uchovali  nejasnou vzpomínku
na své kořeny,  kulturu,  jazyk.  Proto také klidně míchám  a stavím vedle
sebe jména a názvy slovanského, germánského, nordického či jiného původu.
     Jenže teď mi ona "alegoričnost"  zaklínačova světa zabraňuje vystavět
román,  jež musí přece jen zachovávat jistou jednotu místa.  Nevyhovuje mi
klasické schéma - na východě umístěná Říše Zla,  která zatoužila ovládnout
na západě ležící Zemi Dobra a Kultury.  Onu "západní kulturu" může zachrá-
nit jen kouzelný Prsten (Meč, Drahokam - proč ne třeba Podprsenka?), který
musí najít a získat Hlavní Kladný Hrdina. Hrdina se vydá na cestu, prožije
hodně barvitě popsaných  dobrodružství,  samozřejmě i milostných.  Nakonec
Dobro triumfuje nad Zlem. The End.  Už jsem řekl, že mi tohle schéma nevy-
hovuje, a napíšu-li někdy román,  pak jej napíšu jinak.  Svět, kde se bude
odehrávat, zůstane alegorií.

     Setká se někdy Geralt s Visennou?  

     Uvažuji o tom. Je to zatím ale tajemství. Fantasy bez tajemství přece
není možná.
     S Visennou a  "Cestou..." to bylo tak:  po "Zaklínači",  mém zákeřném
útoku na polskou SF,  jsem si pořád ještě myslel, že mi bude stačit klasi-
cká fantasy - krátký "quest",  čili schéma pod titulem  "Hrdina putuje za-
chránit svět".  Jenže mi to, jak už jsem řekl, přestalo vyhovovat. Mám ra-
ději Geralta, jenž je "zachráncem" - profesionálem. Zachraňuje chladnokre-
vně a za peníze. Je cynický - alespoň si to myslí. Lákalo mě dostat jej do
kontaktu s Visennou.  Chtěl jsem jej "polidštit",  odmytologizovat  -  což 
mělo být provedeno tím, že jej předvedu v emočním kontaktu s ženou.  Došel
jsem ale k názoru, že Visenna není ta pravá.  Zvolil jsem - i když jen na-
krátko - Renfri z "Menšího zla",  později jsem mu našel čarodějku,  jíž je 
jistá Yennefer, co nejvíce se lišící, jde-li o charakter od Visenny.  Tato
postava vystupuje  v nových  povídkách  o zaklínači,  jež  nejsou obsaženy
v prvním cyklu.

     Tolik o sobě autor  "Zaklínače".  Snad zbývá jen připojit o něm ještě
pár slov: Andrzej Sapkovski se narodil r. 1948,  vystudoval vysokou školu,
ovládá několik  světových jazyků a pracuje  v zahraničním obchodu.  V roce
1986 debutoval povídkou  "Zaklínač"  v časopise  Fantastyka,  roku 1988 se 
stal podle čtenářů téhož časopisu nejoblíbenějším polským autorem fantasy.
V povídkovém cyklu  o Geraltovi  zatím  pokračuje  a máme se  jistě  na co 
těšit