Doslov
Napsal Jiří Pilch
Jen málokterému autorovi, nepocházejícímu z anglosaské oblasti, se
podařil takový úspěch, jako dnes zřejmě (a u nás rozhodně) nejpopulárněj-
šímu polskému spisovateli Andrzeji Sapkowskému. Osobně se tomu ale příliž
nedivím - Sapkowského imaginární svět, svět zaklínače Geralta, trubadúra
Marigolda, čarodějek Visenny a Yennefer a princezničky Ciri, je našemu
čtenáři zřejmě mnohem bližší než svět artušovských legend a severských
ság. Čeští čtenáři svůj obdiv projevili vysokým zájmem o knihu Zaklínač -
Stříbrný meč, fanoušci fantastické literatury pak udělením prestižních cen
Ludvík, čtenáři specializovanáho časopisu Ikarie pak této knize udělili
cenu Ikaros, o níž se A. Sapkowski dělil se samotným velmistrem žánru
J. R. R. Tokienem. To snad nepotřebuje žádný komentář.
Geraltův svět je zvláštní - autor sám říká, že je to svět někde v bu-
doucnosti, po nějaké, blíže nespecifikované katastrofě, po níž lidstvo
znovu osídluje svět, obydlený nejrůznějšími mutanty a nestvůrami. Mnohé
z nich si A. Sapkowski vymyslel, pro mnohé sáhl do pověstí a mytologií
nejrůznějších národů. Zaklínači jsou svého druhu průkopníci, přispůsobují-
cí svět potřebám lidí, hubící nepřátelské nestvůry, ohrožující klidný ži-
vot lidského rodu, zároveň ale bránící ty tvory, kteří by pro lidstvo měli
být přínosem. Lidé ale osídlují a dobývají stále další a další oblasti.
Jak říká Agloval: "My po tom schodišti sestoupíme. Zjistíme, co je na dru-
hé straně oceánu, je-li tam vůbec něco." Ano lidé už překonali pokles a
jsou na vzestupu, nic už je nedokáže zastavit. Ještě přežívají rezidua ji-
ných bytostí (Brokilon), ale i zde se již blíží konec. Jaký bude další o-
sud zaklínačů a čarodějů? Nevíme, ale tušíme, že již brzy zmizí poslední
z nich a Geraltův svět se změní bezezbytku ve svět lidí. Tento svět je si-
ce ještě primitivní, spíše středověký, roztříštěný do množství státečků,
každých pár kroků člověk překročí nějaké hranice, jsou zde ale i patrny
známky vzestupu - čaroděj Istredd zkoumá minulost - nové poznatky si razí
cestu přes zpátečnictví mnoha lidí, svět se civilizuje. Bude jednou stejný
jako ten náš - nebo lepší?
Meč osudu, jak jste již poznali se od Stříbrného meče značně liší. Je
to próza mnohem vyzrálejší, polská kritika ji dokonce přirovnává k U. Eco-
vi. M. Parovski např. napsal: "Sapkovski je, stejně jako U. Eco, postmo-
dernista - ježe je daleko čtivější." O tomto výroku by se dalo jistě pole-
mizovat. Sám Sapkowski se pojmu "postmodernismus" upřímě směje - "Homér
byl nejspíš také postmodernista. I on přece navazoval na předchůdce." I
Geralt je v Meči osudu jiný - už netasí tak rychle, jako v první knize, už
má pochybnosti, je starší, zralejší, moudřejší. I povídky vypadají jinak.
Ve Stříbrném meči Geralt vždy někam přišel, chvíli debatoval, pak se šel
bít a nakonec odešel nebo byl vyhnán, což byla jediná závažnější kritická
výtka (a pohříchu oprávněná) s níž seč tyto povídky setkaly. V druhé knize
už podobné klišé nenajdeme, právě naopak. A to je dobře.
Připojujeme dva rozhovory s A. Sapkowským. V prvním autor odpověděl
na několik našich otázek, ve druhém se ptal sám sebe. Měl už totiž dost
nekompetentních autorů medailónů, a pak, A. Sapkowski zná A. Sapkowského
určitě nejlépe. Tento rozhovor je převzat z informátoru Polconu 90.
Rozhovor a autorem
Tázal se Jiří Pilch
Tvoje první knížka - Zaklínač - Stříbrný meč - se u českých čtenářů
setkala s velmi příznivým ohlasem. Určitě tě to těší. Co bys chtěl svým
čtenářům u nás vzkázat?
Co může říci a cítit autor, když se dozví o čtenářském úspěchu své
knížky? Možná je to málo originální a rafinované, ale mám prostě radost. A
se zápalem se poštím do práce. Protože mám motivaci!
Geralt v tomto svazku je romantičtější a prolévá méně krve než v kni-
ze první. Co se s ním děje, nestárne? Nemyslíš si, že obrovský rozmach
fantasy v celém světě znamená jistý návrat k romantice?
Romantika je s fantasy neodmyslitelně svázána. Fantastika bez roman-
tiky a melancholie, taková, v níž jde jen o sekání mečem nebo zaklínadly,
popisy znásilňování dívek nebo nestvůr, které řvou, kopou a plijí, to je
fantasy velice špatná. Právě taková "díla" sword&sorcery této literatuře
velice uškodila, přičinila se o to, že fantasy byla zařazena do škatulky
literatury pro kretény. Dokonce i v fantasticko-fanovském ghettu se fanta-
sy pořád ještě považuje za něco horšího nž SF.
Jenže fantasy je literaturou snů. V dnešních smutných časech vzrůstá
poptávka po snech. Po té troše romantiky, lyriky, melancholie. A jestli se
to autorovi podaří, čtenář pak může v četbě najít - kromě eskapických snů
- i něco k zamyšlení.
A jestli Geralt stárne? Všichni stárneme, zaklínači také, ačkoli je-
jich mutované organismy stárnou velice pomalu. Ale romantika není, aspoň
mám ten dojem, souzena jen mladíkům.
Nejsem sám, kdo si všiml jistého rozdílu mezi první knihou a jejím
pokračováním. Je jím rozdílná úloha žen. Ve Stříbrném meči byly důležité
ženské postavy takřka bez výjimky hrdinkami zápornými - princezna v Zaklí-
nači, Vereena i Strakuše Renfri. Jen Visenna a Calanthé byly postavami
kladnými. V této knize je tomu právě naopak - Yennefer, Essi Očko i malá
Ciri jsou ženy sebejisté, rozhodné a přitom neztrácejí ženské kouzlo. Co
ten posun způsobilo? Jaký je tvůj vztah k feminismu, o němž se u nás v po-
slední době začíná hodně hovořit?
Odkdypak musí být žena, která má charakter, vlastní názory, právo
rozhodovat a umí toto právo využívat, feministkou? Žena inteligentní a ne-
závislá? A proč, odpusť, by taková žena měla být nesympatická?
Když tvořím ženské postavy, snažím se seč mohu vyhnout stereotypu,
běžnému ve fantasy - zvláště pak ve fantasy špatné. Žena ve špatné fantasy
je pro válečníkův odpočinek a zábavu, jeho kořistí, jeho odměnou. Hrdinovi
špatné fantasy se žádná žena nevzepře, a jestli se už vzepře, pak on jí u-
sekne hlavu. Toto schéma bytostně nesnáším - jako člověk i jako čtenář.
Jenže jako autor musím lavírovat mezi pravděpodobností charakterizace a
atraktivitou příběhu - hrdinové i hrdinky fantasy přece musí být poněkud
"zvláštní". Tady se prostě někdy musí přehánět. Je to vidět i v anglosaské
fantasy - tak nějak došlo k tomu, že tam dominují ženy, popisující fantas-
tické příhody fantastických žen. Marion Zimmer Bradley, Tanith Lee, Barba-
ra Hambly, Clarence Janice Cherryh, Diana Paxson, Mercedes Lackey - abych
se zmínil aspoň o některých - píší právě takto a proto se také často hovo-
ří o "feministické fantasy", jejíž autorky jsou nazývány feministkami. Ně-
kdy je to skutečně pravda, častěji je to přehnáno. Tvrdím, že pokud ve
fantasy díle amazonka nebo čarodějnice praští muže mečem nebo zaklínadlem
a omráčeného případně i znásilní, pak to ještě není feminismus - je to
pouhý vyprávěčský chvat. A autor musí ovládat vyprávěčské chvaty, za to
právě, ne za něco jiného, bere peníze.
Máš úspěch. A autoři tohoto žánru, kteří mají úspěch, se přestávají
spokojovat s cykly povídek a začínají psát cykly románů. Nemyslíš, že by
byl čas nakreslit mapu Geraltova světa a do toho románu se pustit?
Nuže, tento čas přišel. Sedím nad románem a s námahou se prodírám ku-
předu. A co se týče mapy - Standa Komárek z Českého Těšína mi najednou ne-
čekaně poslal vlastnoručně vytvořenou MAPU MÉHO SVĚTA. Až mě zamrazilo.
Sedím teď nad tou mapou a medituji - protože on mě tou mapou dostal. Jest-
liže to vyjde, pak se BUDU MUSET při psaní dalšího pokračování, zvláště
pak románu, té mapě přizpůsobit!!! Ježíš Mária, ten mě ale dostal!!!
V rozhovoru, otištěném v první knížce jsi říkal, že ti nevyhovuje ono
klasické schéma, uplatňované ve fantasy - na Západě Říše dobra a na Výcho-
dě Říše zla, přičemž onu Říši dobra může zachránit nějaký kladný hrdina,
který se vydá na cestu za kouzelným Prstenem, Mečem, Drahokamem atd. Jenže
já mám teď podle poslední povídky dojem, že ti ten kánon vyhovovat začíná.
Nemám pravdu?
Nemáš. Kánon ještě neznamená "schéma", protože schéma je banalita, je
to nuda, nedostatek originality. Nechci román nudný, banální a málo origi-
nální. Udělám všechno proto, aby byl jiný.
A nakonec obligátní otázka - nač se mohou tví čtenáři těšit v blízké
budoucnosti?
Píšu, píšu. O plánech se nebavme, protože mi je život často mění. Po-
řád ještě nejsem pánem svého času a o spisovatelském režimu se mi může jen
zdát. A co se týče kreativity, prožívám, jako ostatně každý, vzlety i pá-
dy. Nu, normální osud umělce. Abych neřekl - schéma.
Rozhovor A. Sapkowského s A. Sapkowským
Kdo jste? Prosím po řadě - věk, povolání, stav
Čtyřicet tři, změstnán v zahraničním obchodě, ženatý.
Kým byste chtěl být?
Pánem, fojtem, plebánem. Fara, bylo-li by to možné, by měla ležet
blízko dálnice Pia - Wacz.
Znamení zvěrokruhu?
Co byste řekl?
Blíženci?
Přesně tak.
Literární tvorba?
Žádná.
To snad ne. Vždyť jste přece publikoval ve "Fantastyce" nějaké "fan-
tasy".
Tak se zeptejte znovu.
Literární tvorba?
Publikoval jsem ve "Fantastyce" nějaké "fantasy"
Proč zrovna "fantasy"? Lze se snad domnívat, že SF napsat neumíte?
Lze.
V čem spočívá rozdíl mezi "fantasy" a pohádkou?
V košatém dialogu.
Čím si lze vysvětlit nevysvětlitelnou skutečnost, že čtenáři, jak se
říká, vás rádi čtou?
Košatým dialogem.
To nechápu.
Fantastyka má hrozný tisk a ještě horší typ sloupců. Sevřený text se
číst nedá, dialog se sleduje lépe a podvědomě se líbí.
Myslíte?
Ano.
Chtěl byste ještě něco dodat?
Ne.
|
